Model VARK: Popis, historie a proč věda ukazuje, že nefunguje

V oblasti vzdělávání a rozvoje se často setkáváme s konceptem „učebních stylů“, který naznačuje, že studenti se učí lépe, když je výuka přizpůsobena jejich preferovanému způsobu vnímání informací. Jedním z nejrozšířenějších a nejznámějších modelů v této oblasti je model VARK. I když je tato myšlenka intuitivně přitažlivá a populární mezi pedagogy i studenty, rozsáhlý výzkum ji opakovaně zpochybnil.

Co je model VARK?

Model VARK je teorií učebních stylů, kterou v roce 1987 vyvinul Neil Fleming. Základní myšlenka spočívá v tom, že studenti mají preference pro to, jak přijímají a zpracovávají informace. Kontroverzní částí teorie je předpoklad, že přizpůsobení výuky těmto preferencím vede ke zlepšení výsledků učení.

Akronym VARK zastupuje čtyři hlavní učební modality:

V jako Vizualní (Visual): Vizualní studenti nejlépe zpracovávají informace, které vidí a interpretují. Daří se jim s grafy, diagramy, obrázky, schématy, vývojovými diagramy, ukázkami a videi. Obvykle mají vynikající prostorovou orientaci a snadno si pamatují detaily z obrázků. Dlouhé textové vysvětlení nebo přednášky bez vizuální podpory pro ně mohou být náročné.
A jako Auditivní (Auditory): Auditivní studenti se učí nejlépe posloucháním verbálně prezentovaných informací. Dobře se jim daří na přednáškách, diskusích, podcastech a audioknihách. Mají silnou paměť pro mluvené slovo a jsou dobří v dodržování pokynů a vyprávění příběhů. Mohou mít potíže s dlouhými psanými materiály nebo v hlučném prostředí.
R jako Čtení/Psaní (Read/Write): Tito studenti prosperují z informací prezentovaných v textové podobě, jako jsou učebnice, články, písemné pokyny a poznámky. Mají vynikající porozumění čtenému textu a písemné komunikační dovednosti. Přednášky nebo prezentace bez jasné struktury pro ně mohou být méně efektivní.
K jako Kinestetický (Kinesthetic): Kinestetičtí studenti se učí nejlépe pohybem a praktickou činností. Daří se jim při aktivitách, experimentech, simulacích, demonstracích a scénářích hraní rolí. Jsou to „dělající“ a aktivní účastníci, kteří si informace nejlépe zapamatují, když je vyžadováno fyzické zapojení. Dlouhé sezení nebo tradiční přednášky pro ně představují skutečnou výzvu.

Multimodální studenti jsou ti, kteří preferují kombinaci dvou nebo více modalit VARK. Jsou adaptabilnější a často si rozvíjejí komplexní kognitivní dovednosti, protože dokáží přepínat mezi různými způsoby učení. Podle údajů z dotazníku VARK tvoří multimodální studenti největší skupinu (66 %), přičemž mnoho z nich má preference pro všechny čtyři styly (31 %).

Historie a původ modelu VARK

Koncept učebních stylů není nový; filosof Aristoteles zmiňoval individuální talenty a preference učení již v roce 334 př. n. l. Ve 20. letech 20. století se jím zabývali pedagogičtí psychologové.

Neil Fleming, který strávil devět let jako inspektor v novozélandském školském systému, si všiml, že někteří vysoce cenění učitelé měli problémy s navázáním kontaktu se studenty, zatímco méně zkušení pedagogové byli někdy úspěšnější. Tato pozorování ho vedla k hlubšímu zkoumání učebních stylů.

Model VARK navázal na předchozí vlivné modely:

Model Honey & Mumford (1986): Peter Honey a Alan Mumford identifikovali čtyři odlišné preference učení: aktivista, reflektor, teoretik a pragmatik.
Model VAK (Walter Burke Barbe, konec 70. let): Tento model identifikoval tři primární modality: vizuální, auditivní a kinestetický. Flemingova inovace spočívala v rozdělení vizuální dimenze na vizuální a čtení/psaní, čímž vznikl model VARK.

Fleming vyvinul dotazník VARK jako nástroj pro sebehodnocení, který pomáhá studentům identifikovat jejich preferovaný učební styl.

Proč výzkum ukazuje, že model VARK nefunguje?

Navzdory své popularitě a intuitivní přitažlivosti, model VARK a obecně koncept učebních stylů postrádá empirické důkazy o své účinnosti. Přední výzkumníci a instituce klasifikují učební styly jako „mýtus“ nebo „neuromýtus“.

Hlavní problémy a nedostatečná podpora z výzkumu:

Chybějící důkazy o zlepšení výsledků:
- Systematické přezkumy a meta-analýzy od 70. let dospěly k závěru, že existuje málo nebo žádné empirické důkazy, že učební styly jsou skutečné.
- Neexistují žádné důkazy, že přizpůsobení výuky studentovým preferovaným stylům urychluje učení.
- Studie nenašly smysluplnou souvislost mezi učebními styly a akademickým výkonem. Dokonce i Neil Fleming, tvůrce VARK, v roce 2006 varoval před přílišnou vírou v model, protože „mít rád něco“ nevypovídá nic o kvalitě výsledků.
Konceptuální vady:
- Akademici silně souhlasí s tím, že teorie učebních stylů je koncepčně vadná.
- Není možné učit složité koncepty, jako je matematika nebo jazyky, prezentováním je pouze v jednom stylu.
- Některé informace nelze prezentovat pouze v jednom stylu (např. učení mediků rozpoznávat srdeční zvuky vizuálně).
Rozdíl mezi preferencí a účinností:
- Mít preferenci pro určitý způsob učení neznamená, že tento způsob je pro daného jedince nejefektivnější nebo že mu zlepší výsledky.
- Existují také důkazy, které naznačují, že si špatně určujeme svůj vlastní preferovaný styl učení. Výzkum provedený Gregorym Krätzigem a Katherine Arbuthnottovou porovnal vlastní vnímání stylu učení studenty s výsledky dotazníku o stylu učení. Korelace byla menší než 50 %. Naše vnímání se ne vždy shoduje s objektivní realitou.
Potenciální škody a nevýhody:
- Škatulkování a omezování studentů: Studentům může být odrazováno od předmětů, které neodpovídají jejich „diagnostikovanému“ stylu, nebo se mohou stát příliš sebevědomými v oblastech, které se zdají odpovídat jejich stylu.
- Odklon od efektivních strategií: Zaměření na učební styly odvádí pozornost a úsilí od výukových strategií, které jsou prokazatelně účinné, jako je rozložené opakování, cvičení zpětného vybavování informací (retrieval practice) a sebesvětlení.
- Kognitivní přetížení: Pokusy lektorů přizpůsobit se více učebním stylům v jedné lekci mohou způsobit kognitivní přetížení studentů.
- Ztráta zdrojů a času: Vynakládání zdrojů na neúčinné metody.
- Podkopání důvěryhodnosti vzdělávacího výzkumu: Přetrvávání učebních stylů podkopává důvěryhodnost vzdělávacího výzkumu a praxe.

Proč mýtus učebních stylů přetrvává?

Navzdory nedostatku důkazů je víra v učební styly stále velmi rozšířená:

Vysoká víra v účinnost: V roce 2012 věřilo 93 % britských učitelů ve školách, že studenti se lépe učí ve svém preferovaném stylu. V roce 2017 souhlasilo 76 % dotázaných pedagogů s tím, že „jedinci se učí lépe, když dostávají informace ve svém preferovaném učebním stylu“. Dokonce i 58 % akademiků ve vysokém školství ve Spojeném království v roce 2017 stále věřilo v účinnost učebních stylů. Studie profesora Phila Newtona t roku 2021 zjistila, že téměř 90 % pedagogů věří v účinnost učebních stylů.
Zakotvení ve vzdělávacím systému: Přípravné materiály pro učitelské licence ve 29 státech USA a District of Columbia stále obsahují tuto vyvrácenou teorii. 67 % programů přípravy učitelů vyžaduje, aby studenti začlenili učební styly do plánování lekcí.
Subjektivní zkušenost: Značný počet účastníků (32 % v jedné studii) uvedl, že by i nadále používali učební styly, navzdory tomu, že jim byla předložena absence důkazů. 46 % akademiků souhlasilo s tvrzením: „I když neexistuje ‚důkazní základ‘ pro podporu používání učebních stylů, má zkušenost je, že jejich používání ve výuce prospívá učení studentů“.
Rozvolněná interpretace: Někteří pedagogové chápou „učební styly“ volněji, například jako pouhé „styly učení“, a zaměňují je s potřebou používat rozmanité metody výuky. Ačkoli je diverzita výukových metod žádoucí pro udržení zapojení studentů a podporu reflexe, neznamená to, že by výuka měla být přizpůsobována specifickým „stylům“.

Doporučení pro lektory a L&D specialisty:

S ohledem na převládající důkazy je klíčové, aby lektorští a L&D specialisté zaměřili své úsilí na metody, které jsou prokazatelně účinné.

Podporujte rozmanitost výukových metod, nikoli shodu se „styly“: Místo snahy kategorizovat studenty a přizpůsobovat výuku jejich „stylům“, je mnohem účinnější začleňovat různorodé metody prezentace informací (vizuální, auditivní, čtení/psaní, kinestetické) do každé výukové jednotky. Tím se osloví široká škála preferencí, zvýší se angažovanost a podpoří se flexibilita studentů ve způsobu učení, aniž by se spoléhalo na vyvrácený koncept.
Zaměřte se na metakognici a kritické myšlení: Diskuse o učebních stylech může být užitečná jako katalyzátor pro reflexi a povzbuzení studentů, aby přemýšleli o svých preferovaných způsobech přijímání informací. Tento proces sebereflexe (metakognice) jim může pomoci identifikovat silné a slabé stránky a prozkoumat různé strategie učení. Je však klíčové zdůraznit, že jejich preference přímo neovlivní výsledky učení.
Upřednostněte vědecky podložené strategie: Vzdělávání by mělo být syceno empirickými důkazy. Namísto učebních stylů se zaměřte na výukové principy a strategie, které mají prokazatelný dopad na učení.
Informujte a vzdělávejte: Je důležité vysvětlovat koncepční vady teorie učebních stylů. Pedagogové a L&D specialisté by měli být „kritickými spotřebiteli výzkumu“ a aktivně sdílet aktuální vědecké poznatky s kolegy a studenty, aby se zabránilo šíření mýtů.

Závěr

Koncept učebních stylů, a zejména model VARK, se i nadále drží v oblasti vzdělávání, přestože převládající výzkum neposkytuje důkazy o tom, že by přizpůsobení výuky preferovaným stylům studentů zlepšovalo jejich výsledky učení. Pro lektory a L&D specialisty je klíčové rozpoznat tento rozdíl mezi oblíbeným mýtem a vědecky podloženou realitou. Místo „škatulkování“ studentů a zaměření na neověřené metody je efektivnější přijmout přístupy, které podporují různorodost výukových metod, podporují metakognici a jsou pevně zakotveny v empirických důkazech o tom, jak se lidé skutečně učí.